Jdi na obsah Jdi na menu
 


CO ZNAMENÁ BÝT KRÁSNÝ - ČÁST IV.

17. 12. 2018

Ahojte lidičky :-) 

 

Jsem si vědoma toho, že přidávám příspěvky, které mapují moji minulost a asi si říkáte , co to má s otázkou " Co znamená být krásný?", společného? Když vydržíte, tak se k tomu budu postupně dostávat. Popisuju svoje životní situace, do kterých jsem se dostala díky svému rozhodování, jak jsem za ta rozhodnutí nesla odpovědnost a jak jsem se v průběhu toho všeho vnímala. 

Víte, když člověk, se kterým máte dítě a jistou dobu jste ho i milovali, vám dokáže nadávat a urážet vás, a zároveň bude tvrdit, že to tak nemyslí... Že tohle je láska... Začnete si říkat, že s ním není něco úplně v pořádku. To, že je má nějaký problém sám se sebou a nevyřešenou minulost jsem začala vnímat postupem času. Snažila jsem se mu hodně pomoct. Co hůř, snažila jsem se ho změnit a tady platí to pravidlo, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Věděla jsem, že John není špatný člověk, nikdy nebyl. Je jen zkrátka ztracená duše, která si neví rady na tomhle světě. Neumí komunikovat, je uzavřený do sebe, z čehož vyplývá, že je to sobec. A utíká do svého temného světa. Bylo mi na jednu stranu líto. Myslela jsem si, že spasím svět a podaří se mi ho z té temnoty dostat. Náš vztah nás oba začal sžírat. Nebyl zvyklý na můj způsob jednání a nedokázal respektovat mou kultůtu tak jako já respektuju tu jeho. Je to jako když padne kosa na kámen. Bylo lepší to utnout a žít si každý po svém tak, jak jsme uznali za vhodné.

Jenže jednoho dne, to vygradovalo v něco, o čem jsem si myslela, že tohle se mě nikdy nebude týkat. 

Vzpomínám si, když jsem mu oznámila, že se chci vrátit nazpět domů do ČR s malou. Chtěla jsem z UK pryč. Jak jsem napsala v minulém příspěvku, pryč od něho a všeho nebo bych se zbláznila. Proces to byl náročný, vyčerpávající, stresující. 

Všichni mě podpořili v mém rozhodnutí i jeho rodina.Těžké to bylo pro všechny. Pro mě bylo težké opustit místo, kde jsem vybudovala pro mě a pro malou domov. Krásný domov. Nicméně se k němu pojily vzpomínky, které bolely. Ale na druhou stranu těch krásnějších vzpomínek je více. Mnohonásobně. Nechtělo se mi, protože já zbožňuju Velkou Británii. Je to moje srdeční zaležitost. Od prvního dne, kdy jsem vkročila na území UK. Jenže nebylo zbytí. Musela jsem. Nedalo se s Johnem domluvit. Hrozil soudy a vším možným, jenže věděl, že neuspěje. Měla jsem obavy, strach, stres, ale došlo mi, že to nemá smysl, že by mu malou stejně nesvěřili. Spíš bych měla obavu, že by nám ji vzali z toho důvodu, že nejsme schopni se domluvit. Začala jsem tím, že jsem sestavila dohodu o péči a výživném. Donutit ho to podepsat byl nadlidský výkon, ale podařilo se. Návratu domů nic nebránilo a navíc, dohodu, kterou jsme podepsali jak my a svědek stejně do dnešního dne neplnil. Jako nikdy nic předtím. Ani mě to nepřekvapovalo a po čase mě to bylo i jedno. On ponese následky za svoje činy později v budoucnu. 

Když se situace časem uklidnila a zjistil, že to nebude tak horké a špatné jak se zdá, byli jsme schopni nějak komunikovat a dala jsem mu prostor si užít malou. Já se pomalu připravovala na návrat domů. Bylo třeba vyřídit spousta věcí a čas rychle utíkal. Když si na konci srpna 2017 přijeli stěhováci pro moje věci přepadl mě pocit -  je to tady. Za pár dní budeme doma. Byť jsem si milionkrát představovala, že to bude prima, nechtělo se mi. Na Johnovi byla znát nervozita a samozřejmě smutek.  Nedivím se mu. Já byla bych taky a nevím, jak já bych tohle nesla, kdybych věděla, že mi moje dítě odjíždí do jiné země. Já bych tohle nikdy nedopustila, kdybych byla chlap. Mám se ráda a dnes už vím, že si zasloužim být nošena na rukou a cítit se jak královna. Bohužel pro něj, musel nést následky za své chování a činy. 

Čekalo na mě nepříjemné rozloučení. Týden před odjezdem, vím jen, že to bylo ráno, jsem volala na Viberu s mamkou a bavili jsme se hlavně o návratu domů. John tehdy přespal na gauči. Ruplo mu zase v bedně a začal s tím jeho klasickým vybuřováním. Hlavou mi proběhlo: " To jako vážně? Budeme tu dělat drama z toho, že tu volám s rodinou?" ... Klidně jsem mu řekla, ať si veme věci a odejde. Moji prosbu však ignoroval. Potom začal s jeho otřepanou klasikou, že jsem čarodějnice, tlustá kráva, přistěhovalec,...Byla jsem všechno na co si jen vzpomenete. Řeknu Vám to asi tak. Měla jsem takový nával vzteku, adrenalinu a nechtěla ho poslouchat, že jsem mu na obranu prostě lištila. V ten daný moment jsem si připadala jak filmová hvězda, která zrovna točí tento typ scény. Těžce odychujete a snažíte vstřebat to, co se právě stalo, když v tom .... BUM BÁC! Dostala jsem pěstí do spánku a oka. Byla jsem v šokua nevěřícně na něho čuměla a zařvala jsem na něho ať okamžitě vypadne. Žduchl do mě, odešel do kuchyně kde měl hrnek plný kafe a začal mi polévat čerstvě vymalované bílé zdi tou kávou!!!! Řval na mě. Vzal mi můj iPhone a začal ním mlátit do stolu a dal si ho do kapsy, abych se nemohla nikam dovolat o pomoc. Vzal můj laptop a hodil v ložnici do zdi a udělal tam díru.  Vzala jsem ho a šla jsem volat na viber ségře o pomoc. Ta se vykecávala s mamkou na viberu. Volala jsem a psala zprávy o pomoc. Mezi tím mi začal tahat vlasy, takovým způsobem, že jsem myslela, že mi je vytrhne i s mou kůží. Uvědomoval si, že se dostal do situace, kdy se přestává kontrolovat a zavolal na sebe policii. Mezitím se ozvala ségra a hned dojela i se švagrem. tem mu chtěl samozřejmě roznít hubu. Naštěstí pro nás všechny dorazila policie . Díky bohu. Nejhorší bylo, že jsem měla celou dobu svoji dceru v náručí a byla všeho svědkem...!!!! Byla svědkem mnoha podobných situacích... :-/ Já teď jen doufám, že tohle si nikdy nebude pamatovat. 

Johna nakonec zatkli a odvezli do vězení. Nechala jsem ho zavřít. Natvrdo, aby věděl. Já jsem musela k výslechu a udělat výpovědi. Z bytu mě a malou ségra se švagrem odvezli k nim domů a tam jsme zůstali až do odjezdu domů. Pocity z celé té události jsem měla takové smíšné a ani mi moc nedocházelo, že jsem se vlastně stala obětí fyzického a psychického násilí. 

Přemýšlela jsem nad celou tou situací dlouho a ptala se sama sebe, jaké já z toho mám pocity..? Úpřimně já ani nevím jaké z toho mám pocity. Řekla bych rozporuplné . Na mě to má ten efekt, že jsem si prošla docela dost hustou zkušeností a za nic bych ji nevyměnila. Fakt  ne e. Kdyby mi kdokoliv dneska řekl, že jsem udělala chybu, řekla bych mu, že se mýlí. Nebyla to chyba, ale dost cenná zkušenost. Za další budu doufat, že si tohle moje dcera nebude pamatovat a neutkvělo jí to někde vzadu v její hlavičce.  Jestli mě to negativně ovlivnilo, nevím? Snad jen v tom případě, že pokud se objeví v mém životě nějaký jiný muž, budu mít problém s důvěrou pravděpodobně. Jenomže já už nikdy nikoho nenechám v mém a dceřiném životě, kdo nám bude lhát a dávat plané sliby. Další věc je, že jsem měla dlouhou dobu výčitky vůči sobě a hlavně kvůli malé, protože jsem setrvávala tak dlouho ve vztahu, který nebyl funkční. To mě sžíralo ze všeho nejvíc. Ten nehorázný pocit viny a sebenenávisti.. Já jsem nenáviděla ho, že to udělal. Ale nenáviděla jsem sama sebe. Jak jsem to vůbec mohla dopustit jako žena, a hlavně jako matka?!

Než jsem dokázala všechno vstřebat, pochopit, ponaučit se a odpustit sama sobě a Johnovi,  zabralo to nějaký čas. Musela jsem přijmout fakt, že jsem byla viníkem. Budiž.  Pak mi ale došlo, že  nemá smyl se za to všechno nenávidět. Jak se říká. Všechno zlé je k něčemu dobré. A je to. Z tohoto rčení vycházím do dneška.

Dneska mu v duchu děkuju za to, že mi uštědřil takovou lekci a dal mi příležitost si projít touhle zkušeností. Děkuji mu za to, že jsem si konečně uvědomila, co chci, koho chci a jako sílu v sobě vůbec mám ! A tím se spustil i proces sebe poznání. Ten ovšem nikdy neskončí, protože se budu poznávat celý život.  Zkoušet svoje limity. Zkoušet nové věci. Takže ještě jednou děkuji ti Johne. 

A co mě tedy tahle situace naučila?

Naučila mě věřit sama v sebe a věřit své intuici. Že jako žena mám svou hodnotu a už nikdy v životě pod ní nepůjdu. Nestarám se o to, kdo co o mě říká, protože když už o mě někdo mluví,  musím být přece něčím zajímavá. Naučila mě odpouštět, ale nezapomínat. Naučila mě se mít ráda i s nedostatky, které mám jako žena i jako matka. Nikdo není perfektní. Nehledám a nedělám vědu tam, kde není, tzn.. neřeším malichernosti a věci, které nejsou tak důležité. Taky jsem zjistila, že jsem silná, protože ne každý může sám zdolat takové břemeno. A stále se učím žít v pohodě. Ikdyž, s malým dítětem to někdy nejde. :-D Ale o tom, zase někdy jindy. 

Pokud tohle někdo čte, kdo je v podobné situaci, tak ho prosím, aby sebral veškerou odvahu a udělal to, co je pro něj a v případě dětí nutno udělat. Odejít. Otázky které vám běží hlavou.. Vykašlete se na ně. Na jejich zodpovězení je času dost, protože všechno bude OK a vyřeší se to. Stačí být jen na chvíli sobec a udělat něco pro sebe a svoje bližní. Věřte svému úsudku a uvidíte, jak se vám začne vše otvírat. 

 

Miki x

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář